Jako každá tady trpím poruchou příjmu potravy.Řekla bych že mám snad všechny formy dohromady.Trvá to už 6 let. Už několikrát jsem zde psala, stále však mi chybí to nejdůležitější. To chtění se vyléčit Jak mám chtít se uzdravit? V čem to je? Kdy u vás, co se opravdu z toho chcete dostat, kdy došlo k obratu a řekli jste si, že chcete žít normálně, normálně jíst, mít normální váhu? Já se nechápu. Psychicky mě to ničí, mám vážné deprese, nejsem schopna normálně fungovat, mám strach z lidí, ze života, ze všeho i ze sebe. Tak moc mi to zničilo psychiku a prakticky ničí mi to život, který mohl být možná úplně jiný a né takový jaký je teď v pocitech zoufalství, nenávisti,kdy moje jediná radost je, když se mi podaří přemoci hlad, nejíst a hubnout. Přesto všechno rozhodně nejsem ta, co najisto ví, že se chce vyléčit. Jsem plná rozporů. Nechápu se, ale abych se vyléčila, musela bych chtít, jenže já mám takovej pocit, že jsem snad už celej život zahodila. Nevím, je to jen takové zamyšlení, každý na to asi musí přijít sám, ale nechtěla bych na to přijít až bude pozdě. Tělo snad zatím až tak moc zhuntovaný nemám, momentálně nemám ani nějakou podvýživu, ale psychicky jsem zničená hodně. Stejně si ale nedokážu pomoct a mrzí mě, že tím ničím i nejbližší,kteří se mi snaží pomoci a stejně nic nezmůžou, protože když člověk vlastně nechce, nepomůže mu ani zázrak. Takže těm, kteří dostali rozum a chtějí být zdravé upřímně gratuluju, protože já jsem asi tak tvrdohlavá, že mě to pořád nedochází co dělám nebo už prostě nevím. Přitom to chtění je základ úspěšné léčby.

Najez se a bude líp...