[nikdo nesmi byt nucen cinit,co zakon neuklada [/ ULPSV / - co s nezakonnym rozhodnutim... ?
Na zaklade posuzovani dochazi k rozhodnutim, ktera nejsou v souladu se
zakonem. Jako priklad mohu uvest rozhodnuti Obvodniho soudu pro Prahu 8,
potvrzene Mestskym soudem v Praze, ze u sluzebniho bytu vznika uzivaci pravo
nebo ze najemni smlouva k obsazenemu bytu je platna.
Jednoznacne tak doslo k nedodrzeni zakona a k poskozeni navrhovatele, tedy
toho, kdo se sveho prava u soudu dovolaval.
Jakym zpusobem lze tedy postupovat v pripade, ze soud I. a II. stupne vyda
nezakonne rozhodnuti? Muze clovek odmitnout jeho plneni, pokud neni v
souladu se zakonem nebo se musi podrobit rozhodnuti soudu a konat to, co mu
zakon neuklada?
K tomuto se odvolavam na [b]ULPSV cl. 2 odst 3."kazdy muze cinit, co neni
zakonem zakazano, a nikdo nesmi byt nucen cinit, co zakon neuklada".
[/b]
Je prvotni zakon a nebo rozhodnuti, a jakym zpusobem se bude dovolavat svych
prav ten, kdo jiz nema financni moznosti podavat nekolikrat po sobe odvolani
a dovolani nebo ustavni stiznost k nejvyssim soudum a platit naklady rizeni
a advokata, pokud musi uhradit nejen navrhy ale take cinnost advokata a dale
na zaklade rozhodnuti soudu II.stupne zaplatit cele rizeni i s naklady
odpurci, a dale navrh k nejvyssimu soudu.
Nejvyssi soud rozhodne ve veci napr.:"podle pravniho nazoru..." a rozhodnuti
soudu I. a II. stupne zrusi. Nasledne musi pozadat navrhovatel o vraceni
techto uhrazenych nakladu rizeni, po rozsudku soudu II.stupne, zaplatit
navrh a vyckat rozhodnuti soudu I. a II.stupne, pripadne se take dovolavat
svych prav u soudu nejvyssich- ano uhrazene naklady rizeni se mu museji
vratit, otazka je jenom kdy a zda-li se mu vrati vubec, pokud jiz penize
budou pouzite a nebude z ceho vracet.
Jak to vypada u absolutne neplatnych ukonu, jako je najemni smlouva k pravne
i fakticky obsazenemu bytu? Podle posouzeni nejvyssiho soudu neni povinnost
dovolavat se rozhodnuti, ale co s tim, pokud nikoho tato skutecnost
nezajima? je tedy ukon platny i neplatny?
Budeme -li se jeste chvili odvolavat na rozhodnuti soudu, dostaneme se k
Nerudovskemu problemu - Kam s nim? A ja se ptam tedy: Co s tim?
ing.Kvasnickova
ve sp.zn.Nejvyssiho soudu[u] CR sp.zn.26cdo4134/2007[/u]:
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je
subjektivně závazný – v jiných než statusových věcech, resp. ve věcech, kde
to stanoví zvláštní předpis (např. § 27 odst. 2, § 131 odst. 4 a § 183 odst.
1 obch. zák.) – zásadně jen pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a
v tomto rozsahu i pro všechny orgány.
Pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než
statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou
otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním
rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat svá práva k
věci, o níž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani státní orgán při
posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném
řízení pravomocně rozhodnuto“.
Uvedené závěry lze vztáhnout i na pravomocné soudní rozhodnutí o zrušení
práva společného nájmu bytu, jež má (jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, uveřejněném v publikaci „Přehled
judikatury ve věcech nájmu bytu“, ASPI, Praha 2003, str. 164) povahu
konstitutivní. Pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno právo
společného nájmu účastníků k určitému bytu, nemůže proto bez dalšího (v
daném případě bez přihlédnutí k novým tvrzením žalobkyně, která účastnicí
řízení ve věci sp. zn. 11 C 195/94 evidentně nebyla) prejudikovat pro jiné
řízení mezi jinými účastníky, že tu (pravomocným soudním rozhodnutím
zrušený) společný nájem bytu byl.
Jestliže tedy v projednávané věci (v řízení o vyklizení bytu) žalobkyně
argumentuje tak, že Mgr. P. K. byl výlučným nájemcem předmětného bytu (že
jemu a B. K. právo společného nájmu bytu nevzniklo), že naopak uzavřením
manželství vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu jí a Mgr. P. K. a
že toto právo zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany Mgr.
P. K., nemůže být pro ni (a ani pro soud) v tomto řízení bez dalšího (bez
vypořádání se s těmito názory) závazný pravomocný rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, vydaný v řízení,
jehož účastnicí nebyla.
Dale ze [u]sp.zn.26cdo3151/2011[/u]:
Podle § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak (pro účely dané věci
jinak uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy
vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z
nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních
předpisů. Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení bytu a k
uzavření dohody o jeho užívání došlo v roce 1988, bude zapotřebí – s
přihlédnutím k ustanovení § 868 obč. zák. – otázku charakteru předmětného
bytu (s důsledky z toho plynoucími pro vznik tehdejšího práva osobního
užívání bytu, resp. práva společného užívání bytu manžely) řešit podle
právní úpravy účinné v té době, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen
„obč. zák. před novelou“), dále rovněž podle zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty, v tehdy účinném znění (uvedený zákon byl zrušen ke dni
1. ledna 1992 – viz § 878 bod 2. zákona č. 509/1991 Sb.) a konečně také
podle vyhlášky č. 45/1964 Sb. (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13.
listopadu 1995 – viz § 7 nařízení vlády č. 258/1995, kterým se provádí
občanský zákoník).
Podle § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. byly byty trvale určenými pro ubytování
pracovníků organizace byty podnikové (§ 66 zákona č. 41/1964 Sb.), byty
služební (§ 67 zákona č. 41/1964 Sb.) a byty vystavěné v podnikové výstavbě
z vlastních volných prostředků podniku.
Podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. byty ministerstva vnitra přiděloval místní
národní výbor na návrh orgánu ministerstva vnitra.
Byty ministerstva vnitra ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č.
41/1964 Sb. byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování
příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě a
jednotlivé byty, které ministerstvo vnitra získalo nebo získá ze státní
bytové výstavby. Charakter bytu ministerstva vnitra byl u těchto bytů
trvalý, byly tedy byty ministerstva vnitra bez ohledu na to, zda v nich
bydleli příslušníci ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě či
osoby, které (z jakýchkoliv důvodů) těmito být přestaly. Soudní praxe
dovodila, že tyto byty ministerstva vnitra splňovaly znaky bytů podnikových
podle § 66 zákona č. 41/1964 Sb., a proto byly byty trvale určenými pro
ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964
Sb. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. září 1970,
sp. zn. 1 Cz 11/70, uveřejněné pod č. 39 v sešitě č. 5 z roku 1971 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozhodnutí, na které dovolatelka
odkázala v dovolání, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě
č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura /dále jen „uveřejněná rozhodnutí
“/).
Podle § 182 obč. zák. před novelou byla u bytů trvale určených pro ubytování
pracovníků organizace – tedy i u bytů ministerstva vnitra uvedených v § 69
odst. 1 bodě 1. zákona č. 41/1964 Sb. – možnost aplikace § 172 až § 181 obč.
zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému
bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu § 175 a násl.
obč. zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového bytu a následnou dohodou o
jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154
odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou) pouze tomu z manželů, jemuž
byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela
pouze odvozeno (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96).
Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že pro vznik
práva společného nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 1 obč. zák.) bylo
podmínkou, aby v době před 1. lednem 1992 svědčilo manželům právo společného
užívání bytu manžely (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11
z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26
Cdo 1898/99, uveřejněný pod C 325 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, a ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 2204/2001). Nevzniklo-li
před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u
bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. § 182 obč.
zák. před novelou), mezi něž patřily i byty podnikové (§ 7 vyhlášky č. 45/
1964 Sb.), nemohlo tzv. „dodatečně“ vzniknout právo společného nájmu bytu
manžely, a to ani kdyby se právo osobního užívání nepřeměnilo podle § 871
odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě
č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V uvedených souvislostech
nelze opomenout ani právní závěr, který Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze
dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněném pod č. 36 v sešitě
č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. závěr, že k
bytu ministerstva vnitra (§ 69 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.), který byl v
roce 1990 přidělen jen jednomu z manželů, mohlo po 1. lednu 1992 existovat
právo společného nájmu bytu manžely jen za předpokladu, že k němu existovalo
k 31. prosinci 1991 právo společného užívání bytu manžely.
Zmíněné teze se v poměrech souzené věci prosadí následovně. Byl-li předmětný
byt přidělen podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. Mgr. P. K. za trvání jeho
manželství s B. K. jako byt v novostavbě, nelze ho podřadit pod ustanovení §
69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., neboť citované ustanovení
předpokládalo existenci bytu již ke dni 1. ledna 1957 (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 159/
2000). V době přidělení bytu mohlo tedy jít pouze o byt ministerstva vnitra
podle § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. Takový byt však měl
charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, jehož
uživatelem byl pouze Mgr. P. K. Jeho právo osobního užívání bytu se dnem 1.
ledna 1992 transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. buď na nájem
služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro
služební byty ustanoveními § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb. – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný
pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura)
nebo na nájem, nikoli však na právo společného nájmu bytu manžely (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 26
Cdo 1388/2005). V daném případě se právo osobního užívání bytu Mgr. P. K.
přeměnilo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu. Je tomu
tak proto, že předmětný byt, který nebyl umístěn v domě určeném výhradně pro
ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra, splňoval
kritéria stanovená pro služební byty ustanovením § 8 zákona č. 102/1992 Sb.
Byt totiž ke dni 5. března 1992, kdy nabyl účinnosti citovaný zákon, užíval
Mgr. P. K. jako příslušník tehdejšího federálního ministerstva vnitra, které
byt „jednotlivě“ získalo (zajistilo) ze státní bytové výstavby (z níž
pocházel předmětný dům) pro ubytování svých pracovníků (příslušníků). Ze
zákona (§ 8 zákona č. 102/1992 Sb.) však takový byt získal povahu bytu,
který měl přechodně charakter služebního bytu, a to bez zřetele k tomu, že
podle dřívějších právních předpisů byl charakter těchto bytů trvalý.
Charakter služebního bytu pak pozbyl k 9. březnu 1993, kdy jeho nájemce
(Mgr. P. K.) byl propuštěn ze služebního poměru ministerstva vnitra a tudíž
přestal být příslušníkem ministerstva vnitra (coby ozbrojené složky uvedené
v § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.). Důsledkem ztráty charakteru
služebního bytu za trvání manželství Mgr. P. K. a B. K. však nebyl vznik
práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vedla pouze ke změně
nájmu služebního bytu na nájem bytu Mgr. P. K. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001,
uveřejněný pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a
pod C 1557 ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry
jsou využitelné i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 1991, a
dále např. jeho rozhodnutí z 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2002, z 5.
dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 462/2003, a z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 1102/
2010).[u] Mgr. P. K. a B. K. proto nemohlo právo společného nájmu bytu manžely
vzniknout ani „dodatečně“ v důsledku změny charakteru předmětného bytu[/u].
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že i v poměrech projednávané věci je
využitelný právní názor, že právo společného nájmu bytu manžely vznikne
podle § 704 odst. 1 obč. zák. i v případě, stal-li se jeden z manželů před
uzavřením manželství nájemcem bytu podle § 871 odst. 4 obč. zák., kdy jeho
právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků
organizace se nezměnilo na právo nájmu služebního bytu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 457/2002, uveřejněný
pod C 1732 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
[u]
s odvolanim na 26cdo2186/2009:[/u]
V soudní praxi je zastáván názor, že předpokladem platného uzavření nájemní
smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu
nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již
jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopisu Soudní
judikatura na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998, rozsudek ze dne
14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný v Souboru pod C 303 ve
svazku 3, usnesení ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné
v Souboru pod C 535 ve svazku 6, rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo
1898/99, a rozsudek ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001).
Z uvedeného vyplývá, že Nájemní smlouva dle § 37 odst. 2 obč.zák. absolutně
neplatná pro počáteční nemožnost plnění.neplatnost právního úkonu podle § 37
odst. 2 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí přímo ze zákona (ex
lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní práva a povinnosti z
takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu
není třeba) a takový právní úkon nemůže být ani dodatečně konvalidován. Soud
přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední
povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp.
zn. 26 Cdo 2064/2006).
