Vlastně ani nevím, kde bych začala. Celý můj život mi všichni otoukali o hlavu, jaký jsem otesánek, smáli se mi. Spousta rodinných problémů, špatný vztah s mamkou, můj táta byl v dětství ve vězení, bral drogy. Velké dluhy mojí mamky, tohle všechno mi udělalo v psychice blok a já odmala nevěřila nikomu, odmala jsem byla jenom JÁ, soběstačné děcko, co žilo samo se sebou.
Bylo to asi před dvěmi, třemi lety. Bylo mi čtrnáct nebo maximálně patnáct let a poprvé jsem se zamilovala a v tu dobu mi došlo jak vypadám. Byla jsem tlustá, všichni mi to omlacovali o hlavu, kluci se mi smáli, nadávali.
Nikdy jsem neublížila byť jen mouše, jenže oni koukali jenom na můj vzhled a proto jsem měla ošklivé přezdívky, nadávky byly na denním pořádku.
Když přišlo již zmiňované zaláskování do jednoho, který mi sice neřekl zlé slovo, ale určitě měl o mně své mínění, tak jsem se kousla. Přestala jsem se cpát čokoládou, začala jíst zdravě. Sice jsem krapet zhubla, ale chtěla jsem víc, chtěla jsem víc a šlo to pomalu. Klasický začátek, že?
A má to i klasické pokračování, chvála na to, jak jsem zhubla, pocit lehkosti a taky ta pýcha na to, že nejsem konečně nicotná a něco se děje.
To vše mi dalo sílu přestávat jíst, jeden krajíc chleba, výčitky. Poté jsem žila o sucharech a čaji na hubnutí. Denně jsem cvičila, jak posedlá ďáblem.
Ale pak prostě přišel bod zlomu a já se zčista jasna uklidnila. Myslela jsem si, že je to všechno za mnou. Ale nebylo, jenom jsem se na týdenním pobytě s kamarády strašně rozežrala a nemohla jsem se donutit zase nejíst. Přestala jsem to tedy řešit. Naivní holčička, ovlivněná příběhy právě odtud. Všechny hrozivé konce mě motivovaly, abych se přestala ničit. Šťastné období, jenomže kila začaly přibývat. Vše, co jsem strčila do pusy mě strašilo. Jenže všechny tyhle deprese se prohlubovaly a čím víc jsem jich měla, tím víc jsem se cpala.
Skoro rok jsem sice kolísala na stejné váze, diety střídalo přežírání.
Ale potom jsem začala hodně přibírat, moje deprese se prohlubovaly, nikdy bych nevěřila, že tohle všechno dokáže ovlivnit psychiku člověka tak moc. Nikdy tomu neuvěřte, dokud si to neprožijete. Deprese z každého sousta a že jich byla. Existenční krize a pocit ztracenosti.
Ztracená v tomhle světe jsem začala zase držet dietu, jenže jinou. Neměla jsem sílu přestat jíst, tak jsem začala jídlo zvracet. Samozřejmě, vždyť to jde ruku v ruce... Kéž by mi těnkrát někdo řekl "vyser se na to"...
S tímhle vším jde ruku v ruce můj vzhled, věčná nepsokojenost se svým tělem, vlastně se vším. Nulové sebevědomí. Deprese je můj průvodce a nechci to přiznat, ale moc dobře vím, jaké to je pořezat se.
Je mi 17.let, neříkám, že jsem na tom vyloženě špatně, na střední jsem si našla konečně dost kamarádů. Všichni říkají, jak jsem vtipná, jenže to je asi jen kompenzace toho, co se děje ve mně.
Nevím, co mám dělat. Každé sousto mi dělá muka, první co mě napadne při jídle, že bych to chtěla vyzvracet. Když začnu držet dietu, končí to přejedením, absolutním nejezením a nebo zvracením.
